Švédové táhnou

Krajinou táhnou, když zima začíná

a s tváří vážnou každý z nich usíná.

Zima, hlad a bída, s únavou se střídá strach.

Jak smečka vlčí jen zuby vycení,

když vraždí mlčí a v troskách spálených

zbyl jen děs a hrůza, teď tu zpitá lůza spí.

A nad tou zkázou vznáší se křik ptáků, dým a sténání.

Švédové táhnou.

Noc tiše končí, blíží se bílý den.

Hasne svit loučí a končí každý sen.

Nezbyl nikdo živý, koně dupou v krvi žen.

Pak náhle z přítmí šípy se zakusují do žoldáckých těl.

Švédové táhnou.

Žoldáci leží zpití a bezbranní.

Přežijou ztěží, umíraj ve spaní.

Jen pár mužů stačí. Mezi švédy kráčí smrt.

Někdy se stává, že bitvu nelítostnou slabší vyhrává.

Švédové táhnou