Slzy Arkóny

Ryk válečný Arkónou zní

požár sžírá i chrám

Dým líbá tvář, skrz zář ohňů

zoufalství lze v očích číst

Vzpomínkami má mysl bloudí

v časech dávných, kdy Svantovít

úrodě přál a stáda hnal po pastvinách

Do přístavu připlouvají

sta poutníku hold vzdát

pak náhle zlom, přináší kříž

a zášť se závistí

A s ní nenávist a boj

přináší oheň jako dar

a v mých očích zoufalství

adráží zkázu a zmar

Boj lítý sílí na hradbách

po třetí den raněných pláč

jak hrůzná kulisa tu zní

do uší Ránů posledních

Vzdor slábne, sil již nezbývá

dech krátí kouř co přibývá

to víra otců skomírá

když věčné město umírá

Bílý kůň skrápí svojí krví nádvoří

Arkónou vláčí modlu boha, Rujána hoří

Podlá zrada vítá se se smrtí objetím

třetí den zatíná meč osudné prokletí

Už nemám pro co žít

mé oči drásá sůl

Arkónu svírá pláč - já pláču s ní.

Epoilog

Všichni - žreci, muži i ženy se vrhali do plamenů,

neboť nikomu z nich se nechtělo do poroby,

nikomu z nich se nechtělo přijmout život za cenu ztráty svobody...

Svontovíte, přijmi jejich oběť.