Střepy

capo I.

Na nebe je pozdě, na peklo snad brzy...

po stěnách čmárám, že mě to mrzí,

Prý už sem v cíli, přitom chci na start zpátky,

ze všedních dnů přes noc udělat pátky!

A bejt zase cestou, po které stoupáš výš!

Tou nejhezčí básní, když nad všechny verše čníš!

A víš, že kousky z nás jsou jak střepy.

Do očí trosky krás řvou, že světy

zas se dotočí.

Na život příliš a na smrt málo,

když nezbývá nic o co dál by se hrálo,

sotva udělám krok, ačkoliv chci běžet tryskem,

místo podkovy štěstí, slzy s tekutým pískem.

A bejt zase přístav, když v bouřích hledáš skrýš!

Tou nejhezčí básní, když nad všechny verše čníš!

A víš, že kousky z nás jsou jak střepy.

Do očí trosky krás řvou, že světy

zas se dotočí.

Že kousky z nás jsou jak střepy.

Do očí trosky krás řvou, že světy

zas se dotočí.