Přímo do duše

Vždycky, když ztrácím sílu

já k stromům se obracím

je v nich Čas, který plynul

tam nad nimi v oblacích

objímám kmeny

a síla z nich vtéká

přímo do Duše kůží

Stromy na mě na místě čekaj

ne jako muži

co pořád jdou

Stávám se svázaná s dubem

svým tajemným objetím

a vím

že stát na místě bude

dál ještě pár století

sílu mi dává

z jizev blesků

co v kůře skrývá

vlévá do mě kouzelný pocit

měsíčních nocí

Vnímám

vnímám

vnímám

vnímám

Moudrost všech stromů

co vnímám

je pravěce

pravá

k těm, kdo cítí

když z městských domů

jde zima

toužím jít

k stromům svým

hledat klid

Proto, když sílu ztrácím

já k stromům se utíkám

tak jak do korun pták

když ulétnout není kam

tvář na kmen položím

a mé zmatky

odcházej´ kůrou

ze stromů pak vtéká mi do žil

ta moudrost dávná

Vnímám

vnímám

vnímám

vnímám

Moudrost všech stromů

co vnímám

je pravěká

a pravá

k těm, kdo cítí

když z městských domů

jde zima

toužím zas jít

já ke stromům svým

hledat klid

Vnímám

vnímám