Cestou z Mlejna

Tak trochu svítá zimní ulicí

jdem spolu domů z flámu

město je zasypáno krupicí

sedáme na fontánu

a jak tak přimrzáme na žulové kvádry

tuhnou nám rysy, nohy dřevění

cítím, že tělo mé je velká hrouda sádry

nad kterou zvolna ztrácím velení

Není to vůbec snadná profese

být sochou na fontáně

hlava byť dutá hned se pronese

a místo jater zbyl jen kámen

sice už od dětství jsem chtěl mít vlastní sochu

chtěl jsem se dát za úplatu vysochat

teďkon´ však vprostřed kašny trčím jako v lochu

ať je únor, říjen nebo listopad

A milá čeká doma třetí rok

hledá kde jsme sešli z cesty

prošla už celé město včetně stok

přitom tvrdnem na náměstí

vím, že nás milá na té kašně jednou pozná

lekne se a změť písmenek zakřičí

jó, holka, od doby věstonické platí pravda hrozná

že sochy jsou jen zkamenělí pařiči