Mánička

Máničko moje, nemám pokoje,

ty klidně spíš, mě neslyšíš,

ty výš co je žal, jenž já v srdci mám,

okno otevři na rozloučení.

Měli jsme se vzít, spolu šťastní být,

ale osud byl zlí dosud,

matička moje nám zabraňuje,

bych k vám chodíval, tebe miloval.

Ta naše láska, byla pohádka,

byl to jen sen, smutný však jen,

osud zanechal v našich srdcích žal,

slzu na skráni a políbení.