Okna dokořán

Jsou noci ,kdy se měním

v podivné stvoření.

Ach,noci,které nezná

ten,kdo se nemění.

To v jednom okamžiku

jsem plná per a blan

a s hlavou plnou deštů

a oken dokořán.

Tys dávno tvrdě usnul,

a k onku je jen krok.

Chci letět...letět nocí,

již maloval van Gogh,

v níž zmizel Exupéry

a ve které křik vran

je nehoráznou chválou

všech okne dokořán.

Co bylo, je a bude

je věčně stejný stav

ten,v deltě řeky pachů.

A v moři ostrých trav,

kde nelitují bídy

a utržených ran.....

a když,tak jen těch oken,

co nejsou dokořán.

Pak ráno svolá hvězdy

jak žáky do lavic.

Ty spíš.A já jsem zpátky.

Ne,nepoznal jsi nic.

Jsem znovu ve své kůži,

je nejběžnější z rán...

Dík lásko - za tu svíčku

na okně dokořán.