Poslední kabriolet

1. Polykám nasucho a zahřívá mě dech,

Dmi G7

říkám si:"Tak už toho jednou provždy nech,"

vždyť zase nepřijde a budu si plést

Dmi G7

rafičky hodinek a ulice měst,

nikdy nic neřekne a nechce si číst,

když poštou posílám jí za listem list,

a kdyby viděla, tak bude se smát,

jak růže kradený strkám za kabát.

R: Poslední kabriolet, ohohó, jsem já, a je mi sto let,

jsem křeslo s tíhou hosta, ohohó, od jedné sčítám do sta,

poslední Juan jsem Don, zvon zvoní "don-diri-don"

a hvězdy nad mou hlavou střídají levou-pravou.

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát,

z jakýchže dálek lze mít někoho rád,

někdo by plakal, jiný do něma pil,

někomu v počítači náhodou zbyl,

možná nás dělí jen pár směšných pater

a je to něco jako pravidla her,

vždyť každá víra staví do prázdna most,

a spadlých mostů - těch už bylo dost.

R: