Hradby

Amaj Amaj6 Dmaj6 Dmaj

Hej proč zkouších to teď vzdát,

když došel jsi až sem,

jen vzít slunce do dlaní a ve stéblech trávy snít

cosi se valí a myšlenku nelze zastavit,

hradby se bortí a stěží půjdou opravit,

jen ve stéblech trávy snít.

Chabý záblesk z minula,

příběh těch loňských životů,

vsazených do rámů,

snad z osmého století,

drsný jak dlaně všech lidí co sklízí na polích,

pevný jak nepadlé hradby Konstantinopoli,

po osm staletí.

Dej bůh nám malým malé trápení,

co dá se unést a co se časem zahojí,

dej bůh nám sílu bránit vlastní hrad,

aby tu kámen na kameni mohl chvíli stát,

ať lidé doznají klidu pasoucích se stád,

ve jménu smíření.

Chrámový zvony dozněly,

a bůh ví kde je bůh,

čas ideál předkům vzal,

kdo z nás zůstal pokorný,

čemu si věříš co nedá se pevně uchopit,

chceš vidět anděly dobrá běž se utopit,

a splétej si vlastní bič.