Už nikdy

Kdy otevřeš ráno oči, aniž by jsi vůbec tušil,

co tě během dneška všechno čeká,

kdy se potkáš se svým tátou ve dveřích

a tam mu řekneš: "Dneska večer se ti ozvu, ok?"

kdy zvedneš podělanej phone call, kde se dozvíš,

že mu v životě už nikdy nezavoláš,

kdy se vše otočí naruby a ty máš prostě pocit,

že tohleto jen tak nerozdejcháš.

Tak to je život,

buď se s tím popereš nebo to vzdáš,

buď tě to zničí nebo něco dá,

a co tě nezabije může zabít kolem tebe,

jiný pak čekaj, že se po tejdnu zas cejtíš skvěle,

je to horská dráha emocí,

zkurvenej kolotoč těch vyjebanejch nemocí

a lidi projdou kolem tebe a ty pochopíš,

že s tebou ten smutek v sobě už vůbec nikdo nenosí.

Kdy máš další dítě na cestě a denně myslíš na to, že ho táta nikdy neuvidí,

kdy se tě Emma ptá, kdy se vrátí děda Lála a ty víš, že už se nikdy neobjeví,

kdy vidíš mámu bloudit po baráku, kde jsme žili šťastně a teď tam skoro nevydrží,

kdy se sám sebe ptáš, jestli táta vidí tvoji snahu, kterou zbytek nikdy nedocení,

když ztratíš víru i v to poslední, v to co jsi věřil a tu křivdu v sobě nikdy neproměníš,

kdy v noci sleduješ ten stín, furt si říkáš: "kdyby tohle, kdyby tamto" hledáš zdůvodnění,

kdy koukáš na kytary, co se pod jeho rukama už nikdy zase nerozezní,

kdy mluvíš sám na prázdný křeslo před sebou a dobře víš, že už ti táta nikdy neodpoví.

Tak to je život,

a buďto dáš nebo si dá tebe,

někdy peklo, někdy zase nebe,

někdy klid, někdy hrozně klepe,

tak tam nestůj takhle blbě a otevři dveře..