Až únavou

Až únavou zpomalíš chůzi svou,

zůstane z křídel tvých jen stín,

pak náruč má, ta náruč bláhová,

vyléčí rány tvé i splín.

Já dál a dál se ptám, proč odcházíš,

když léta čekám a ty o mé

lásce víš.

Až únavou zpomalíš chůzi svou,

budeš snad úsměv můj si přát,

však náruč má nebude bláhová.

Pak by ses vrátil k ní a rád.

Dmi7 E7

Já dál a dál se ptám, proč odcházíš,

když léta čekám a ty o mé

lásce víš.

Až únavou zpomalíš chůzi svou,

budeš snad úsměv můj si přát,

však náruč má nebude bláhová.

Pak by ses vrátil k ní a rád.