Dům na konci města

Znám dům na konci města,

stranou od lidí a v něm bledá nevěsta

prochází řadou svých komnat

a není bez viny, že líné vteřiny

jedna druhou tak pomalu střídá

ten kdo čas uhranul, zřejmě si umanul,

že byla hříšná a marnivá

a že jí za pýchu samotou v přepychu potrestá.

Tenkrát před léty věci se zdály

jasnější nad slunce, kdo by chtěl navěky v garsonce

po ránu nad hrnkem kávy

cítit se bez viny zatímco vteřiny,

ty malé zlodějky kradou mu z mládí

to člověk osudu snadno a bez studu

naučí vzpírat se a trochu lhát

protože netuší, že hřích pod retuší

je hříchem dál.

R: Pár kroků od ráje stihne tě

déšť a z tajných přání

Hmi Emi Hmi

je rázem jen iluze pouhá na kůži smáčená

teď náhle bledá je ve smyčkách

cest ztracená holka

jen které se do duše divná předtucha tiše vkrádá

V patách zdivočelá smečka

vzpomínek krade Ti dech z plic

ta z lovců nadělá oběti

prošlý směnky dávno už neplatí

a koně zchvácení klesají v opratích

kolem se kruh zvolna uzavírá,

byla to past a v ní žádná škvíra

Tě nespasí, co víc - málo máš času

snad jednou pochopíš jak se to mohlo stát

přece nejsi už holka mladá

to znáš dávno nejsi už holka mladá.

Až se ten dům na konci města ztratí v břečtanu,

pak možná bledá nevěsta pochopí v nádheře komnat

proč květy nevoní a nikdo nezvoní

a proč ta její vášnivá láska je s dechem u konce

a v tiché garsonce gramofon dohrál – jen deska praská

a kdo je bez viny umělé květiny mu zavoní.