Píseň padlých

Jako stín časů dávno zašlých

pár bílých chryzantém

v klopě nosím, nosím...

Sláva vítězům, čest padlým,

ať je hýčká matka zem,

moc ji prosím, prosím...

Jak slova závětí je vymazal dávno čas,

déšť uhasil žízeň a z tváří špínu smyl

Teď kdesi v zásvětí souká jim sníh a mráz

z ledový příze na rubáš sváteční

Až naplní se tvůj pohár času

a život příští nevydá

než na pár vteřin, vteřin...

Stačíš se lásko má jen z krvavý kůže svléct,

osedlat vážku a z černý špíny měst

i se svým trápením se naposled vzhůru vznést,

až jen zrnko hrášku spatříš z výšky hvězd