Vážka

Čas práskl do koní, když pánbůh znenadání

do štipce nabral špetku nebe za svítání.

Já hlavu nesklonil, jen vyslovil jsem přání

aby ti modrou vážku v　dlani

vyčaroval z　ní.

Aby si mohla na tvý skráni

najít svý místo na tvý sponě do vlasů

nechtěl jsem víc, a tak mi vyplnil to přání

a od té chvíle už jen zírám v　úžasu

jak se řítíš napříč světem jako jasná supernova

občas to zvolníš a pak roztočíš to znova

a pro tu chvíli tě pod svá křídla schová

tvá modrá vážka safírová

na sponě do vlasů

co se na slunci tak blýská

a všechno kolem krásně voní po růžích

jen pozor dej, když si přivoníš moc zblízka

bolí to jako ostrá tříska

pod kůží.

Svět totiž neví nejspíš nic o křídlech vážky

prostě se otáčí jak černá gramodeska

a pánbůh občas prstem vyorá jí z　drážky

písničku, která není hezká

a nikdo netleská…

Všechno je pořád jak má být, jen občas při činu tě chytí

jak platíš směnkou, která nemá nikde krytí.

Ještěže vážka, jako zlatá rybka v　síti

v　prameni vlasů dál se třpytí

a nehodlá to vzdát.

Jen občas hlavu sklání

když osud v　dálce zlostně zvedá prst.

Žádnej strach, ještě vydá na pár přání

zbývá jich pořád víc než plná hrst

jednou však naplní se čas, zmizí kouzlo hodokvasu

jako když vítr z　tváře smete černou řasu

a modrá vážka na sponě do tvých vlasů

jednoho rána do zlých časů

tiše odletí.

Jen tak　znenadání

vzlétne nad horizont jak slunce hřejivý

škoda slov, jako jizva na tvý skráni

zůstane po ní pramen vlasů – šedivý….

Svět totiž neví nejspíš nic o křídlech vážky…