Proboha tě prosím

Z olověného nebe

dýchl obr ze svých žeber,

vítr se zved a teď tu řádí.

Myšlenky rozházel

a teď tu houpe na váze

mé hříchy, mé klokotavé mládí.

R:

Pohlaď mě, proboha Tě prosím,

můj živote,

já se Ti přebohatě odměním.

Šeptej mi do ucha, že

všechno bude v pořádku,

že svět mi neukáže

záda.

Vždyť jsem ho měla jenom ráda.

Pátrám, kdo ve tmě ruku podá,

potom spláchne do záchoda

mapu, povede mě správně.

Vím, že se plížíš těsně za mnou,

dáváš naději jen klamnou,

že tu nejsem sama na dně.

R:

Pomoz mi pro Boha...

Strašně se bojím,

tak mě přijmi pod obojí

křídla, nenech mě tu sežrat se tu zevnitř.

Roste to ve mně

tohle agresivní sémě

strachu, řekni mi, že tenhle pokus není třetí.