Námořnická

V podpalubí člunu dřevěného

brázdím nekonečný oceán

ušetři mě, Die, života věčného

beztak jsem duševně uondán!

Šroubem když vlnám jsem krajkoví rval

nešetře nižádnou modravou hýžď

tam kde pak kormorán paběrkoval

stříkala mohutná bělavá tříšť.

Omamným tajfunem rejdařů vzor

do lúzných tesů směroval příď

kerosen v srdci, na duši vzdor

co západ slunce, to plná síť.

Palubu zdobila figura lepá

plachty dvě k prasknutí pnuly se vpřed

na plody moře a na dary sklepa

vzpomíná diktát můj: podagra, vřed.

Kompasu střelka už pozřela bhang

v poblité mapě spí navigátor

pavouků řádí už v kajutě gang

rozbitý dávno je generátor.

Suché jsou mělčiny, pohaslý zrak

nad fjordem krouží už hejno supů

zlomené kormidlo, rezavý vrak

žralok se směje otvorem v trupu.