V Aiolských Harfách

Skrz plechovou korouhev s napojenou trubkou

Proudí vzduch s náladou tichou i prudkou.

Cestuje myšlénka, duše prý jakbysmet

Jako když veršotep prohodí slovosled.

Takové bloudění konce tak nebeře

Ani když pacient podlehne tubeře.

Šmejdivý vítr zná pověstí bezpočet

Jediné schází nám - trochu mu rozumět:

Ahháá!

V aiolských harfách něco se chichotá:

To klempíři větru ústa dali

Aby nám zazpíval: "já jsem nicota"

Tak jako cynik přiožralý.

Poselstvím komína černé jsou piliny

Dunění hromu i zurčení bystřiny.

Bouře když odezní, chrliče vyzvrací

Ze střechy hořký déšť včerejších kremací.

Kouřové částečky do strun pak dují

Vibrace nemocné vyluzují.

Jedna chce zabručet, ta druhá skřehotat

Třetí jen zakvílet nad tíhou života:

Ahháá!

V aiolských harfách zní hlasy předků

V nadbožské výši pak chvěje se tón

Ke hrůze dětem a pro srandu dědkům

Vyhrává zpuchřelý aetherophon.

Interpret, jenž nemá smyčec ani ruku

Přec mistrem je čarodějných zvuků.

Bez libretta, partitury - o to víc

Autorem je podmanivých komposic.

Šifrované lamento kdys větru svěřené

Rozluštit umějí jen bytosti zelené.

Nasluchají pobaveně za nebeskou bání

Jejich mocným chapadlům se lidstvo neubrání.

Ahháá!

V aiolských harfách něco se chichotá

To z brčka co pavouk v úkrytu zamotá

Stává se struna, co znovu vše rozkmitá:

Kolébky, urny i nozdry kojota.