Ve vichru nicoty

Biřic mé gondoly marně štve kýl

kultem se holedbá, kretén, chce jíst

skořápka zbloudilá přejela cíl

minula bezpočet překrásných míst.

Rozkazuj vrakům, když flotila spí

na dně, kde vlní se murény stín

zacloumej ruinami, zteřelé bij

kulisy změní se v hromady hlín.

Závějí kročeje vržou tiché

v ledový obzor, kde málokdy svítá

kadluby závadné, všechny liché

ponurá mysl žatvu zlou skýtá.

Ve vichru nicoty klopýtá rek

v tlumoku hubeném almužnu nesa

askese - delirický požitek

kosti své odložil na kraji lesa.

Vrásčité větve staletých dubů

lomený oblouk rozvalin hrobky

do hlíny bzdí kdo měl mastnou hubu

i ten, kdo hladové shrabával drobky.

Čadící oharek z výklenku čpí

mýtina úplňku pózuje nahá

běženec šílený pod klenbou tiše spí

dávno již světa jej netíží váha.