Nebeští Jezdci

Opuštěnou silnicí jel starý jezdec sám.

Temnou mlhou měsíc kalný stoupal ke hvězdám.

Když tu náhle podivný zavolal ho hlas.

Zde tvá jízda končí, už vypršel tvůj čas.

V tu ránu zem se zachvěla a mraky byly níž.

Z nich bílá mlha, tajuplná snášela se blíž.

A temnou bouří motorů se obzor rozezněl.

Kde píseň jezdců nebezkých, ten muž uviděl.

Jupijajé... Jupijajó...

Stíny těch jezdců tě zvou.

Jezdci v kůži černé, jak peří havraní.

A brašny sedel plné, zlatého zdobení.

Stroje temně zářící ocelí modravou

a stopy od kol mých se táhly oblohou.

Jupijajé... Jupijajó...

Stíny těch jezdců tě zvou.

Jupijajé... Jupijajó...

Stíny těch jezdců tě zvou.

Tu jeden jezdec zastavil a rukou pokynul.

Tak nastartuj a vezmi místo, tvůj čas uplynul.

A s námi vyraz s oblohou do nekonečných dní.

Na jízdu dlouhou, věčnou, na jízdu poslední.

Jupijajé... Jupijajó...

Stíny těch jezdců tě zvou.

Jupijajé... Jupijajó...

Stíny těch jezdců tě zvou.