Valčík ztracených

Jdou časy tak smutné, jak myšlenky mrtvých

a svítání hodina zvolna se blíží

v myšlenkách zalétáš ke stínům obrazů

co dávno už nejsou

když osud je vzal

Mrazivé ticho před bouří oceli

v uších až zabolí, jak rána dýkou

jen okamžik dělí nás od mostů předpeklí

než hejtmanů zástavy ukáží směr

A smrt bude milenkou desítkám tisíců padlých

co do trávy ulehnou v ledovém náručí snít

zem zbarví se rosou, jak okvětí růží co vadnou

a Cháronův přívoz je přepraví na druhý břeh...

Svítáním začíná boj, už jitřenka znamení dává nám

tak rozpoutej bouři, oblékni zbroj

k hostině války se stroj