Stáří

Dnes obloha se kaboní

jak zlověstné znamení.

A k tomu někdo zazvoní

tak naléhavě.

Ten zvonek nechám odeznít.

Vždyť nad tím, kdo to mohl být

se klidně můžu zamyslit

nad lógrem v kávě.

Pak mě však zmůže zvědavost.

Ach, co to bylo za blbost?

Když otevřu, tak vstoupí host

s tak divnou tváří.

Vlasy jak popel z cigaret

a notně popraskanou pleť.

A rozpačitě říká "Hleď!

Jsem tvoje stáří".

"Já jsem tvé stáří..."

Když vůbec nic mu nevěřím,

proč mráz mi běží páteří?

A s mrazem horko soupeří

a krev mi vaří.

Vždyť žádný odznak nevytáh,

tak kam se šourá v bačkorách

a přitom říká "Žádnej strach,

jsem tvoje stáří".

Jak pavučina má svůj kout

a odtamtud se nechce hnout.

Jen cestou stačil utrhnout

list v kalendáři.

Teď tady sedí v županu.

Já neznám žádnou obranu,

když říká: "Už tu zůstanu.

Jsem tvoje stáří."

"Já jsem tvé stáří..."

A já mu na to povídám,

že sotva třicet roků mám.

To přece ještě spočítám,

ty sedmilháři.

Jen koukni. To je rodnej list.

Tak nasaď brejle a zkus číst.

A až to přečteš, rovnou zmiz

kam patříš, stáří.

Host na to: "Co je počet let?

Znám chlápka, ten má v úctě svět

a přitom devadesát pět,

ten mládím září.

Ty ale klidně odzíváš

snad všechno, nač se podíváš.

Už strašně dlouho v sobě máš

své vlastní stáří."