Jitrocel

Vzpomínám si rád na léto v tichém kraji,

na pohled tvých očí, co bolest neutají.

Jak se mohlo stát, že všichni zapomněli

na tvý ruce v trávě, v léčivém jitroceli.

Vidím tě v listech stromů, vidím tě v kameni.

Můj Bože prosím o tvoje znamení.

Že všechno má svůj řád, že chybovat jsme směli,

když hledali jsme spolu sílu v jitroceli.

Je těžké vnímat čas pod zámkem na zámku,

našli tě na lůžku s hlavní u spánku.

Necítíš už nic, lásku ani zášť,

služebnictvo tvý nosí čistý bílý plášť.

Vidím tě v listech stromů, vidím tě v kameni.

Můj Bože prosím o tvoje znamení.

Že všechno má svůj řád, že chybovat jsme směli,

když hledali jsme spolu sílu v jitroceli.

Tak zas příští týden, loučím se s tebou,

čelo mi hoří a nohy, nohy mě zebou.

Hučí mi v hlavě, jako v létě včely,

na louce v květu, v léčivém jitroceli.

Vidím tě v listech stromů, vidím tě v kameni.

Můj Bože prosím o tvoje znamení.

Že všechno má svůj řád, že chybovat jsme směli,

když hledali jsme spolu sílu v jitroceli.