Zrcadlo

Jak je to možný, že jsem se ocitl až na dně

Vždyť jsem až doteď padal hezky vodorovně

Najednou kolem samé studené zdi, studené zdi

A já si vybral nejvyšší z nich a vydal se rovnou k ní

Černou smůlou a zaschlejma pivníma splaškama pokrytá zeď

Jak z podlahy zrušené nádražní putyky

Rozhrnul jsem ji dlaní, abych viděl, co je za ní

Opona spadla, srdce se do gatí propadlo, Bože, zrcadlo!

Vtip celý je v tom, běžet jak v porcelánu slon

A neshodit přitom ani jednu cukřenku

A v lednu lítat v trenýrkách po venku

A s ksichtem rozrytým jak řeznickej stolek

Sbalit nejhezčí ze všech hezkých holek

A na chrchlajícím prdícím mopedu

S ní zmizet někam daleko, daleko dopředu

Hledal jsem štěstí v Ulánbátaru na náměstí

A žebrající děti mi kradly drobné z kapes v Praze

A včera večer, když jsem seděl na terase

Jednooký kocour ke mně přišel zase:

„Mňau,“ řekl. „Čau,“ řekl jsem a zírali jsme oba – tý vádo,

to je ale tma!

Vtip celý je v tom, běžet jak v porcelánu slon…