Sponky

1. Snad ses mi zdála, písničko krásná,

D7

do spánku zněl mi tvůj tón,

až ráno proud vlasů a mír našich hlasů

a v koupelně vůně a shon.

2. Mě přesvědčil vážně, že jsi, a jen z bázně

se člověk bojí skutečnejch rán,

hvězdy když zhasnou, vzpomínku krásnou

smaže světlo, když přijde k nám.

R: Ale ty skutečná jsi, dotknout se tě můžu,

a tak začíná mi pěknej den,

na tvářích se slunce snaží

zamalovat unavenej noční sen.

3. Na rtech mi zůstal jeden z tvých vlasů,

směješ se a chceš mi ho vzít,

ruku pokládáš vedle, vedle mě na stůl,

ještě dotknout se, a už musíš jít.

4. Sbírám pár věcí, co zbylo tu po nás,

pár sponek, vlasy budou ti vlát,

ještě skleničky s tácem a zmuchlanej polštář,

než vrátíš se zas, budeš se mi zdát.

R:

5.=1.