Roky jdou dál

kápo 2 (v D dur)

Tenkrát nad ránem v modři sluneční,

v závoji, jak padlej sníh,

vůně růží, tisíc přání a kolem nás jen smích.

Známou píseň na kůru tajemnej hlas pěl,

jako malej kluk já v tý chvíli se před oltářem chvěl.

R: Roky jdou dál (roky jdou dál), čas hrany svál,

dým se rozplývá, jak si s ním vítr hrál.

Vzpomínkám svým (vzpomínkám svým) nedávám spát,

že čas hrany svál, nedávám znát.

Jak jsem předeslal, rok se s rokem vzal

a za pár let jich bylo víc,

náruč růží láskou piplanejch, nechtěla snad nic.

Každej den doušek z pramene snů těm lístkům sílu dá,

všední den na pouti křížový jako test teď sílu má.

R:

Dneska nad ránem v modři sluneční,

v závoji, jak temnej stín,

jako tehdá někdo píseň hrál a já tu zase stál.

Jenže byl jsem sám a všední den byl by svátečním,

dvojjediní střídá samota v proudu smutečním.

R:

R: Jé, roky jdou dál…

+ že čas hrany svál, nedávám znát.