Fénix

1. Vlak smutně zahoukal, čas do klusu se dává,

osud se rozběhnul a já to nevěděl,

marně jsem v okně čekal na volání "sláva!",

Ami7 D9 D7

v nádražním bufetu pak jsem sám poseděl.

R: Posílám ti pozdrav z dálky bláznivý

a můj stín o tebe zakopává,

jsem tu sám, nad hlavou mraky šedivý,

a bůhví, jestli se vrátím k vám.

2. Mládí se zdá jak sluncem prozářený ráno,

sem-tam bouřka, ale to už k věci náleží,

a nikdo neví, že je v předpovědi psáno,

že se i před večerem někdy sešeří.

R:

3. Já přesto věřím, co v moudrých knihách bývá,

i to, že naděje naposled umírá,

a že se ten, kdo v duši spáleniště mívá,

ze svého popela jak Fénix posbírá.

R: