Kostelíček

1. Na kopci je kostelíček, cesta k němu není složitá,

na zahradě tolik svíček, kdo je spočítá.

2. Jaro, léto, podzim, zima, nevedou tam cesty tramvají,

když tam dojdu se svým klukem, už v kostelíčku zpívají.

R: Co naučil se chodit, tak v devět hodin ráno každou neděli

peřinu mi krade a skáče po mé posteli.

R: Týden člověk jezdí a těší se zas na doma,

nad ránem se vrací, a cesta bývá pitomá.

3. Po schodech nám vždycky zdrhne, žvatlá přitom ty své nesmysly,

prý v kostelíčku zvoní, tak abysme o nic nepřišli.

4. Zkontroluje vlčí máky, které se teď v týdnu rozvily,

hlava se mu třepe v obilí.

R: Ztratí se mi v poli, a spěch se ho už absolutně netýká,

když potká Ferdu Mravence anebo Brouka Pytlíka.

R: Leze po tý zemi, a vůbec ani neví, že je kulatá,

jó, vona není špatná, nebejt tolik od bláta.

5. Do kopce se kradem zadem až ku staré brance dřevěné,

někteří z nás ji přeskočili, někteří jí projdeme.

6. Až postaví všechny vázy, to je vždycky dávno poledne,

vítr kytky shodí, a už je nezvedne.

R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,

oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.

R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,

oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.

7. Cizí město, cizí jména, lidi vycházejí z kostela,

zbyli jsme tu sami, auta odjela.

8. Smeká se to dolů z kopce, křeníme se přitom na sebe,

zase jdeme špatně - opačně než do nebe.

R: Vracíme se domů cestou kolem košatého javoru,

jak na něm rostou vrtulky, co létají bez motoru.

R: My radujem se z toho, i když třeba tráva žloutne po létě,

my, co jsme jen jednou na světě.

My musíme být šťastní, i když jenom tráva žloutne po létě,

my, co jsme jen jednou na světě.