Noc byla. Usnout nemoh‘ jsem…

Noc byla. Usnout nemoh’ jsem, To z míry

by jistě přivedlo i mudrce.–

Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry

a nemohu si zaklít od srdce!

Noc byla věčná jako hloupost lidská

a jako život byla zoufalá.

V hlubokém tichu píseň elegická

na struny srdce hořce zahrála.

Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal

jsem ze země a byl jsem brzo v nich.

Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal.

Pak zaskřípěl klíč v dveřích domovních.

Manželé řádní u manželek spali,

mír tichých srdcí vanul nad nimi.

V hospodách ještě politizovali

muži se zájmy všeobecnými.

Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet

údery křídel bylo příšerné.

Z moudrých a známých předpokladů vyšed

jsem viděl, jak je všechno titěrné:

boj o život a blaho jedince,

za ideály statky národa

hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,

umění, syfilis a svoboda.

Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských,

vábících smíchem vilné samečky.

Jak prapor míru z oken kasárenských

komisní bělaly se podvlečky.

Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky,

a vrby, chtějíce mne poděsit,

volaly na mne posměšnými skřeky:

Příteli, bratře, pojď se oběsit!