Starožitník

Jedním vlhkým letním ránem

Vydal jsem se za podnájmem

Ze všech adres, co mi zbyly

Navštívil jsem pána z vily

Před vilou zrály třešně

Já vypadal bezútěšně

Zazvonil jsem plaše krátce

Vyšel muž tak k šedesátce

Zavřel za mnou stará vrátka

V hale cinkla cinkrlátka

Po schodech mě vedl vzhůru

Myslel jsem si, má to túru

Starožitník mě jen měřil

Že to vyjde, v to jsem věřil

Jen jsem neznal, proč se lekám

Proudila snad ve mně řeka

Zavedl mě do pokoje

Mělo to být sídlo moje

Obrazy a staré rámy

Sošky, lampy, svícny, dámy

Křesla, vazby, gobelíny

V koutech černé pavučiny

Pokojíku, řekni, chceš mě

Pod oknem mně kývly třešně

Oči jely po pokoji

Náhle se mi obraz dvojí

Ztrácím dech a ztrácím slova

Na stěnu se dívám znova

V hlavě se mi všechno mísí

Na skobě tam důtky visí

Řemínky jsou z černé kůže

Hledám výraz toho muže

Lásko, lásko, řekni, chceš mě

Na řemíncích visí třešně

Lásko, lásko, řekni, chceš mě

Ocelové zrůdné třešně

Lásko, lásko, řekni, chceš mě

Lásko, lásko, lásko, lásko

Lásko, lásko, lásko...

Vyprávěl mi příběh krátce

O životě na oprátce

O zkřížených bílých hnátech

Srdcem jsem mu visel na rtech

O vodě a hořkém sklepě

O důtkách, jak hladí slepě

Poslouchal jsem jeho slova

A začal jsem rozbalovat

Přes rok bydlím s pánem z vily

Z třešní jenom pecky zbyly

Lásko, lásko, řekni, chceš mě

S každým jarem kvetou třešně

Lásko, lásko, lásko...