Krysař 12. Krysařova zpověď

Nevím, proč jsem poslední noc nemohl spát,

přece není tu nic, čeho měl bych se bát,

jdu zas krysy jak obvykle na smrt hnát,

co je to za mrak, co se mi do mysli vkrad.

Vím, co je umírat, znám všechnu bolest tady toho světa,

mě neublíží nenávist, už vůbec ne zlá věta,

když cit se zvolna probouzí to s krysařem je veta,

musím odejít hned, jak dozní píseň staletá.

Radši ať pojdu, ať smrt mě skolí, láska nepatří do srdce krysaře,

co po mně chceš osude vždyť to bolí,

proč podíval jsem se dnes týhle ženě do tváře.

Na obzoru vidím matně rudou skvrnu je jako krev,

k tomu slyším a to je špatně lidí řev.

Jak voda dav se valí teď už jej nazastaví nejpevnější val,

ta síla trhá skály a Bůh se na to ani radši nedíval.

Vídím, jak domy hoří, jak někdo bezdůvodně krev tu prolévá,

jak hodnoty se boří, z tý hrůzný představy mě horko polévá

Musím zůstat tím, kým jsem byl,

jako prázdnej pokoj v opuštěným domě,

díky za to, že jsem pochopil, že láska není pro mě.

Osude, jak jsem ti teď za výstrahu vděčný,

ještě dneska tohle místo opustím,

pro tenhle kraj jsem velmi nebezpečný, díky za to, že to vím.