Dracula 30. Lorraine v podzemí

Lorraine Jak mám to ponížení snést?

Nejnicotnější ze všech malých

teď dopíjím svůj hořky kalich...

Jak mám to ponížení snést?

Můj Bože, nepřeháním,

jak slepá šla jsem za ním

a ochotná k všem daním,

co za to odevzdám.

Já byla z těch, co věří,

že my jsem ti dva, kteří

jak motýli, jak peří

se vznesou ke hvězdám.

Ten slibný první ples!

Co zůstalo z těch dob?

Tančila jsem! A dnes

merčím tu tenhle strop,

zírám tu do čtyř stěn

namísto do nebes

a v duchu ptám se jen,

zda ještě kvete bez...

V co věřil ten můj Bůh,

ten, pro něhož tu pláču?

Náhražka jsem, jen vzduch!

On miloval tu káču!

On všechno pošlapal,

on nese vinu za pád!

Teď, Lorraine, nič a pal!

I ty se nauč šlapat!

Proboha, stop!

Jsem stejná jako on?

Taky všechno smetu?

To ze mě vyvěrá poslední krůpěj -

lítost.

Už lásku necítím... Už nejsem lidská

bytost.

To chlap snad stvořil tenhle svět!

To Bůh si nemoh vymyslet!

A já už nevím kolik let

jsem v něm jen pusté křoví.

Dnes bez milostných šepotů

tu marně buším do plotů

i do bran krutých despotů

a konejším se slovy:

že možná šlo by to

to tristní zdejší šapitó

zmáknout trošku líp.