Lev

Stále věřím ve velikýho bílýho lva

kterej chodí neustále za mnou.

Máma mi jednou řekla odedneška budete dva,

ničeho se neboj, máš kámoše s velkou tlamou!

Nikoho tu nevidíte, ale on vážně za mnou stojí.

A to, že v něho nevěříte, neznamená to, že není.

Mlčí, když mu lžu, že nikoho na světě nemám.

Mlčí, když vožralej klíče od bytu hledám.

Mlčí, když už čekám, že by mi měl něco říct.

A jako lev na mě zařvat z celých lvích plic.

Nikoho tu nevidíte...

Mlčí, když se ptám, jak bych měl žít.

Mlčí, když se ptám, od čeho se odrazit.

Ale stále jde tiše za mnou, ať se motám kdovíkde.

Stále mi jistí záda jeho oči upřímné.

Nikoho tu nevidíte...

Až jednou umřu, sevře mě mezi zuby,

projde davem kolem kytic přátel a pohřební hudby

a na zem mě položí, je mi sakra jedno kdovíkde

a moje duše procitne, až mě jazykem olízne.

Nikoho tu nevidíte...