Popsaná lavice

1. Snad postý si tiše předčítám,

Emi

v lavici psaný vzkazy, který znám,

kolik slov, co vryto je tam

tuší už skoro vybledlou,

když si čtu, divnej pocit mám,

přemýšlím, jak ta léta jdou.

R: Těch knížek čtených pod lavicí,

těch kaněk v sešitě a kolem,

a místo vzorců v početnici

napsáno "Školo, sbohem!"

2. Dny běží, v lavici usedám,

na desce tužkou další dopis mám,

kolik papíru by potřeboval ten,

který sem prózu tajně psal

a hledal slova, která zpestří den,

den, kdy jsem u tabule stál.

R:

R:

3. Však jednou, až roky odletí,

v lavici zbydou jen slzy dojetí,

život rozdělí běh klidných školních let,

vzpomínky v hlavě zůstanou,

vzpomínám, jak byl krásnej svět

v lavici tužkou popsanou ...