Hey!

Musím se přiznat, že čím dál častějc trhnu hrůzou,

Co kdyby skončilo tohle mý rande s múzou?

Vždycky jsem si myslel, že bych bez hudby nedokázal žít.

Dneska už ale vim, že by to holt muselo ňák jít.

Možná je vážně na čase dostat rozum a být na tomhle světě konečně co k čemu,

Zasadit strom, ne ganju, postavit dům a ne si hlavu.

No a v ten moment se vždycky oklepu a zasměju se tomu,

Mávnu rukou a pošlu zas dál brko.

Každýmu náleží po právu minimálně po pávu

A budem to zas sypat jako z rukávu.

Tak jako už nejednou, pokračuju dál svojí cestou.

I když tu žijem všichni v jednom lejně,

Tak stejně není nutný hejbat se v hejně.

Teda zřejmě.. tak múzo zašeptej mě:

„Prosím už nezoufej, všechno bude oukej,

Tady je moje ruka, ty mi svou dej

A ukážeme všem spolu nos dlouhej.“

Múzo.. při troše štěstí věci vypadaj lepší.

Hlava v dlaních, nohy v pěsti, to nic nevyřeší.

Stejně není co, a to fakt.

Bejt je fajn, tak buď rád.

A i když se to tak nemusí leckdy zdát,

Vesmír tě sem nepřitáh´ aby tě mohl srát.

Častokrát, když mě venku déšť přepad,

Přísahal bych, že každá kapka padala jen na mou hlavu.

Cejtil jsem se tím víc sám, v čím větším jsem stál davu.

A když vypadl ven a byl opravdu sám,

Akorát víc hlasů plnilo mou hlavu.

Nevyhnu se dluhům ani jinejm neduhům tohohle druhu,

Když holt nečumím na cestu, tak chodím v kruhu.

Tak dlouho je už všechno kolem rap, že už nepoznám skutečnej svět

A když ho potkám venku ze svý ulity, tak hned mažu zase zpět.

A proto tehdy a teď jsem happy, že jsme se zapletli

V jeden okamžik se naše oči střetli a jako by si řekli:

„Prosím už nezoufej, všechno bude oukej,

Tady je moje ruka, ty mi svou dej

A ukážeme všem spolu nos dlouhej.“