Vysočina

Kapo 2

R1: Já vám to, pane, povídám, na ranní vítr teď čekám

ať vypráví mně, jak se toulal nad ní.

Snad vinen je pohár, co leží tu, že vítr v ranním přeletu

mně voní, hm, voní, Vysočinou, Vysočinou.

R2: Za mnou poštovní vůz dlouho míle krájí,

dálkou zrozenou nemoc posílí jen,

s ní prchají léta, odplouvá mládí,

lék mně v šatě nočním nabídl sen.

R3: O tom, že na horách se mlha k útoku dolů řadí,

jak potok loukou pádí si nechám zdát.

o lesním přístřešku, kde v měsíčním lesku vítr bloudí,

o rose studící, o toulce vonící Vysočinou, Vysočinou.

R2: Ráno každý sen, i ten tulákův slunce ruší,

pak na tisíc ozvěn noční děj stále má.

Jednou odešel a teď dálku denně krátí,

vám prozradím: ten poutník, to jsem já.

R3: Na známou stanici můj vlak se brzy vrátí,

tam si kolejí špásem do polí jen tak sáh.

Zpomalí útlé vlákýnko páry, až stojí,

oči zapíjí, setkání s Vysočinou, s Vysočinou.

R1: Proč vám to, pane, povídám, když vítr líp to řekne sám,

co je za kolejí, která v trávě končí,

jen počkejte se mnou chvíli tu na vítr v ranním přeletu

jak voní, hm, voní, Vysočinou, Vysočinou

Vysočinou, mojí Vysočinou.