Deset kroků zpět

Mrazivým zimním večerem jdeš smrti vstříc,

růženec ve dlani svíráš.

Máš v sobě tolik vět a nestačíš je říct,

mráz ústa skřehlá uzavírá.

Proč jiní chtějí mít co tobě náleží,

proč sypou sůl do ran, co pálí.

Rozetni uzel pomluv, špíny, zrad a lží,

odvahu, tu bůh prý chválí.

Muškety nabité, je cítit střelný prach,

kdo z vás dvou teď bude mít vlastní krev na rukách…

Deset kroků zpět a výstřel, první si vypálil,

bohužel si minul cíl.

Deset kroků zpět a výstřel, soupeř se nezmýlil,

chladnokrevně zamířil – ty na kolena padáš.

Kočár se řítí městem, silně krvácíš,

příchozí lékař hlavu sklání.

Není šance ránu zhojit a ty to víš,

tiše šeptáš poslední přání.

V královských komnatách bolestí usínáš,

chtěl si lásce život dát, teď pro ni umíráš…

Deset kroků zpět a výstřel…