Na paškál

Zahrada je plná jedovatých plazů,

dokonalost mívá pramálo kazu.

Srdce se sevře a prudce uhodí,

dveře se otevřou, zbraň v dlani zastudí.

Posledních vteřin pár dává mi vzpomenout,

ztrácí se očí žár, je temnou oponou.

Tep srdce pohasnul a studí docela

kůže co necítí a cítit neměla.

Sám brodím se bažinou,

dál však s hlavou vztyčenou,

vidím tváře známé, ve všech stín.

Zabývám se esperantem na paškál světa,

vykoupím se drahým fantem, kouzelná věta.

Slyším hudbu, cítím tanec a zní kastaněta

vidím světlo, blíží se konec a po mně veta.

Dekadentní zlo svůdné k závrati,

když mě jednou lapí, zpět už nevrátí.

Za mými činy stojí cizí muž,

ten pocit viny bodá jako nůž.

Zrodí se budoucí a skončí minulé,

jsme jen součástí dávné teze strnulé.

Život je v osudí, zamčený v rébusy,

štěstí se nevzbudí, rozbité na kusy.

Sám brodím se bažinou ...

Zabývám se esperantem na paškál světa ...