Opera v plamenech

Dnešek je jen dalším dnem, kdy bloudíš divadlem,

sám a sám, očima davu nespatřen.

Náhle slyšíš melodii zítřků,

po chodbách tajemných rozléhá se dívčí smích.

Kouzla si motají svá vřetena potají,

v sobě slyšíš křik, tak prazvláštní okamžik.

Provázíš ji světem svým, světem, kde je hudba vším,

zmámená podzimním rájem kouzelným.

Náhle v tichu, v nestřežené chvíli,

strhává masku tvou, vidí tvář zohavenou.

Po třetím zvonění nastává čas loučení,

plamen v proudu řek, z potu vášně čirý vztek.

Král oheň své žádá, hoří sál, opona padá,

lidí křik tu zkázu doprovází, v každém z nich

ten pohled zůstává.

Proud vášně tě unáší, když rozum dávno spí ...

Písek všech pouští, co nic neodpouští,

teď z očí vymýváš.

Své mladé tělo, co tak žít by chtělo,

v podzemí zavíráš.

Král oheň své žádá ...