Prokletí hor

Po celá staletí světu touha vládne,

překročit vlastní stín, poznávat nepoznané.

Zvědavost lidstvu dá naději na odpověď

kdo z nás se může stát obrazem dávných legend - bájných.

Hřeby jsou pod ledem a lano držíš pravou,

náhle oslepen sluncem nad svou hlavou.

Jen zvuky karabin, jsou poslední záchranou,

teď padáš do hlubin, z očí slzy kanou.

Dál letíš jak pták, svobodný brány bortíš,

nám jen zůstává smutek a pláč když sny se hroutí.

Zlomená křídla labutí, rány do lidských perutí,

vítr skučí bolestí, ptáci řvou nenávistí.

Zlomená křídla labutí, umírajících obětí,

tvůj pád nezastaví!

Píseň o černých růžích vánek smutně zpívá,

píseň o mrtvých mužích a bůh se na to dívá.

Stoupáme branou času, spirálou budoucnosti,

ztichla ozvěna hlasů, usínáš ve věčnosti - sám.