Quo vadis

Po hraně kráčíš, ostří rozdírá kříž,

proč vzpomínky vláčíš, na smrt nemyslíš.

Polapen touhou, láska v křišťálech skla,

na chvíli pouhou osiřela - osiřela.

Po kouscích skládáš zvláštní mozaiku dní,

hříčku, co hádáš, je poslední.

Zuřivý záchvěv mocné fantazie,

proč křísit zašlé, kámen neožije.

Sám sebe ztrácíš, k nebesům lkáš,

úpis, co splácíš, tím nezískáš.

Peklo i nebe, na slunci stín,

výheň, co zebe, do srdce klín,

tak zažeň splín, do pekla s ním.

Bláznivá přání tak bezcenná,

jsou k nepoznání překroucená.

Temnotou tápeš, cestou falešných,

slzami lámeš mříž nenasytných.

Odkojen smíchem, teď se nepoznáváš,

smutek a žal po kapkách přivoláváš.