Samota duše

V kleštích tě svírá duševní prázdnota a chlad,

ztrácí se význam, pravda tvých vět.

Zahleděn v sebe, k druhým vždycky lhostejný,

falešná lítost, přetvářka, smích jízlivý.

Zamčený dál v myšlenkách svých,

cestu hledáš těch zbabělých.

Ke dveřím, co zámek nemají,

šanci otevřít nedají.

Nesmyslný, prokletý chtíč,

kde ukrývá ztracený klíč.

K bráně, co zámek nemívá,

zůstane dál…

Zavřená věčností je brána svobody,

samota duše lidskou vřelost odplaví.

Chladný kov zamyká poslední naději,

příští den rozmetá, vše šedí zahalí - tvůj poslední den.

Cestou na konci, slyšíš kladiva zvonů,

těžký dny, noci neprospaný.

Není žádný příště, hrad z písku stavět nejde,

nenávidíš svět, ze špatnosti špína vzejde.

Nesmyslný, prokletý chtíč,

kde ukrývá ztracený klíč.

K bráně, co zámek nemívá,

zůstane dál…