Tulačka

Boty má zablácené a klobouk do čela.

Stále se někam žene, aniž kam dospěla.

Do cárů mlh se halí a plášť má zedraný.

Ode všech vrat ji hnali, je zvyklá na rány.

Psi na ni zuby cení, štěkají za ploty.

Tak žije v odsouzení do věčné samoty.

Nevlastní práva lenní, když cizí pole plení,

odevšad slyší klení, co je to za zjevení.

Má víro, jsi to ty.

Sny stokrát zatracené, poselství domnělá

a chvíle utracené, sežehlé do běla.

Stokrát ji obelhali, bitvy jsou prohrány,

a přesto dlužník stálý dál buší na brány.

Pálí ji světlo denní, noc hází hroty

hodin, jež půlnoc mění v pevnou zeď prázdnoty.

Však dál jak v omámení, snad čeká na znamení,

přes všechno pokoření, co je to za stvoření.

Má víro, jsi to ty.