Jaro

My čekali jaro a zatím přišel mráz.

Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás.

Zvěř z okolních lesů nám stála u dveří,

Mnozí co se smáli, náhle uvěří.

Z chýší dřevo mizí a mouka ubývá,

nouze nám tak cizí se rychle ozývá,

ve stájích je ticho, seno dochází,

pod malými okny bílá smrt obchází

a stále blíž…

A potom to přišlo, co muselo se stát,

od údolí k horám začalo všechno tát,

Tenkrát přišel soused a jak mluví téměř lká,

moje žena myslí, že se jara nedočká...

Půjčil jsem mu koně a když saně zapřahal,

Ještě než se rozjel jsem ho rychle varoval,

nevracej se brodem, ledy už praskají,

nejpozději zítra se na pouť vydají

tam k údolí…

Už padalo šero, když se navracel,

delší cestou přes most však čas už neztrácel,

kůň se marně vzpínal, dál už nechtěl jet,

a jak jsem mu říkal, pod nimi prasknul led.

Zvíře strachem hnané ty saně strhlo zpět,

a nad ním se tam v brodu navždy zavřel led,

hledali ho dlouho, až když zmizel zbylej sníh,

pod mostem tam ležel na schodech kamenných

kudy měl jít...

Někdy ten kdo spěchá se domů nevrací…