Konvoj z Murmanska

Četl jsem článek v novinách,

Zas nějaký mudrc tam psal.

Že český národ měl vždy strach,

Nikdy nebojoval.

Noviny v krbu zaplály, oheň zapraskal.

Modrý kouř mizel do dáli, jen já si vzpomínal.

Je 30. duben 1942. Počasi je psí. Studený vichr

s deštěm a sněhem bičuje tváře. Ve snaze dostat se

k naším perutím ve Velké Británii, jsme součástí konvoje,

a plavíme se ze sovětského přístavu Murmansk na křižníku Edinburgh.

Po čtyřech dnech zahřmívají výbuchy. Jsme zasaženi torpédy

číhající německé ponorky. Opouštíme potápějící se loď.

Náš plukovník Josef Berounský navždy mizí v temných hlubinách.

My, co jsme přežili, znovu zkoušíme štěstí na křižníku

Trinidad. Avšak smrtící chlad polárního moře brzy pociťujeme znovu.

Po náletu nepřátelských bombardérů jde náš křižník ke dnu

a s ním i moji kamarádi Josef Férák, Vráťa Laštovička, Pepa Návěsník

a Bohouš Zikmund. Zbyli jsme pouze tři: Jarda Hlaďo, Honza Šťastný a já.

Společně se dostáváme do Anglie. Čekají nás další osudy.

Oheň už záhy dohoří,

K ránu mu dochází dech.

Končím své snění o moři,

O letcích-kamarádech.

Bylo nás osm statečných.

Stále to před sebou mám.

A já jsem pouze jedním z nich,

Co zůstal nakonec sám.