Podivín

Vzadu za věží

je lavička a strom,

a pod ním stín,

a v něm

se shýbá podivín.

Má upřený pohled

směrem k zemi s jehličím,

tak na něj zakřičím,

pro co je ohlej.

„Pojďte se sám podívati, pane.

Už je to tu pro nás nachystané.“

R:

Když jsem se tomu muži dal

v ústrety,

v duchu jsem se smál,

co je to blázna.

Ach milej bože, mám se bát?

Pak mi ten muž vyrazil dech

tím, na co se díval.

Pá ram, pá ram pam pam

pam pam pam pa dam pam

Byla tam nora,

a v ní obloha,

a pod ní malej svět.

Podivín

už nad ním klečí.

Říkám mu: „Počkej, blázne,

neznáš cestu zpět!

A co když vůbec není...“

Pak padal pořád menší dolů

bez jakýchkoli pravidel.

Najednou letěli jsme spolu,

a já viděl,

jak dole čekaj lidi v kruhu,

jak tancujou a zpívají

píseň „Vítej, dobrodruhu, jakpak se mají“.

Jakpak se mají

tam v jiných krajích?

A zda se jim o nás alespoň občas zdá?

A zda se jim o nás alespoň občas zdá?

R: