Elegie

Labyrint vlastního vědomí

Kde brodím se smrdutou žlučí

Ve stopách mi čvachtá prokletí

Nahota hlouposti mysl sráží

Nastoupil jsem na ten koráb

A rozloučil se s pevnou zemí

Však z přístavu nemožné je vyplutí

Příboj bije a řetězy poutají

Volám po kruté diktatuře rozumu

Chci pošlapat ty svinské dithyramby

Všechna ušlechtilost na podlaze chlévů

Lůza svými hnáty elitu drtí

K uším doléhá jen pískot krysí

Bezedná nízkost těch podlých duší

Tisíce lebek jen ke kálení patří

Miseo-Anthropos, okovy vědomí

Můj koráb nepružně na vlnách se chvěje

Lanoví praská, opory hnijí

Milosrdné opojení a chvilky nevědomí

Iluzi pevné země evokují

Cáry rozervané vůle pleskají

Pleonasmus žvástů řádky teď špiní

Parnasos v hustých oblacích mizí

Jed kondenzuje na zrnech existence