Jádřinec staroby

Kdo si ústa plní plody sadů

A proklíná těch plodů tuhá jádra

Které mučí jeho hltavost

Neví, že jen pro ně žila dřeň

Vrásčité staré obličeje

Jsou právě jako vyschlé plody

Bez vody se osaměle plouží

Mezi rozmočeným papírem

Nevědí již, jak poskládat slova

Dýchají vzájemně své nemoci

Z obvazů v dopoledních tramvajích

Kde mají výsadu sedu

Paměť a zuby vykotlané

Žádné moudrosti se nedobrali

Ale pod záhyby mrtvé kůže

Drobné jádro se převaluje

Z nečisté mlhy, nasáklé prachem

Z kovových pilin a nejmenších střepů

Které po léta vnikaly v póry

V žluknoucí tělo, jádřinec staroby

Plni nevědomosti a chladu

Procházeli ranními ulicemi

Kradli z popelářních oltářů

Ve stínu odvěkých továren

Když zvedli zraky ke komínům

Snad pocítili cosi jako údiv

Ten hrudku zavrtanou v hlenu

Obdařil matným přísvitem

Když ti, kdo tak obcovali s prázdnem

Spánku se navždy, cele odevzdají

V ulici, jíž šli nejčastěji

Vyroste trs krásného plevele.