Lebenkopf

Viděl jsem

Jak si Slunce nárokuje kopce

Vráží horké klíny do prázdných pevností

Pyšně vstupuje do měst

A razí v ulicích lesklé šachty

Jeho andělé v podivných uniformách

Se nesli na tichých nohách šelem

Prostředky silnic a po dlažbách

Pohledy upřené do oken

Na náměstích stály zlaté tanky

Z hlavní vyvěral hmyz

Jedovatá zeleň

Život

Život pod Sluncem

To slovo pálilo z rozhlasu, z plakátů

Z pochodových rytmů

Přísných paprsků

Strachu bylo mezi lidmi tolik

Že se dal koupit

V malých místnostech

Se stolní lampou

Coby podobiznou toho jejich vůdce

Říkal jsem si utéct

Utéct

Znám rokle a převisy

Znám ty cesty

Skryju se v mokrém listí

Ale nebyl jsem sám

Ještě té noci jsme se milovali

Nazítří přišla celá bledá

Vyprávěla strašné věci

Zněly jako báseň

Podél parkové zdi stálo

Devět odsouzených

Řad zářivých katů proti nim

Vteřina před výstřely

Vtom

Nad nimi zastudila mračna

Kati znejistěli, sklonili své zbraně

Vytoužený déšť po víc jak roce

Ona však šla dál a ani nevzhlédla

Po levé ruce čím dál bližší déšť

Po pravé ruce váhající soud

A obě ruce svázané

Šla po hranici, zastavenou chvílí

A neudělala nic, nic nevykřikla

Neuměla, nemohla

Nesměla

Byla si příliš jista, že

Déšť poleví

Chlapce popraví

Ve schránce žhnuly dopisy

Bylo to vidět z dálky

Utéct a skrýt se

Ale nebyl jsem sám

Do kufru jsem si sbalil

Hlavně knížky

Potom už jsem ji neviděl

A takových nás tam bylo mnoho

Prý jsme chtěli žít moc málo

A ani jinak neuměli

Nemohli

Nesměli

Po příjezdu nám uřezali

Víčka a stíny

Ti sluneční je naházeli do jediné jámy

Ještě se hýbaly

Když na ně dopadalo vápno

A brzy přestaly přicházet noci

Jediná jáma, jediný den

Horečka a její ostrý zápach

O svém bohu jsem s ostatními

Mluvil jen jednou

Smáli se, několik naslouchalo

Ale nestálo za to

Zapamatovávat si tváře

Někde daleko se prý bojovalo

Těžké kapky srážely vazy zlatých měst

Ale pro mne v tom nebyla naděje

Cítil jsem chřtán Slunce

Za dveřmi pecí

Cítil jsem

Že cítí mne

Myslel jsem na noc, jíž teče voda

Na omítku šedého domu

Na ni

Na mokré listí a cesty

Po nichž jsem neutekl

Myslel jsem na svého boha

Netečného a vzdáleného

Nemodlil jsem se

Ani mu nespílal

Snad jen trochu modlil

A trochu spílal

Když přišel čas mého poledne

Byl jsem slabý a klidný

Ivo

Přichystej nové tělo

Z betonu, železa, plechu a rtuti

Projdu Sluncem a povstanu

Po tvém boku a vývodu z něj

Hořím

Něco ze mne se vrací

Do přítmí střepů a starých lednic

Do míru tvého vláčného díla

Do vlhké špíny

Do skartu.