Maso času

Déšť dlouhý, mlčenlivý vzbudil bahno ze dna

Čtvero řečišť splývá v kalnolkavý tón

Lesk věcí rezivých jak němých běsů bělma

Údery kapek v louže – znělý z masa zvon

Ten zvon je odlitý z těl předvčerejších králů

Již s hlavou skloněnou zítřejší věže staví

Tne rytmus jateční do železničních valů

Hlemýždi na vagónech – mystikové praví

Maso času – pulzující bezešvé

Maso času – v květináčích u popelnic

ve výdutích pustých parků

rodný nádor na ničem

Maso času – bytní, jak je pojídáno

nenasytná socha cesty

déšť, do něhož padá zem

V Umbrtkův záklon

Šlachu coby strunu

Živoucí tětivu

Na nehynoucí slova

Vkládám ú s hrotem

Šedodárnou runu

Sevře ji ozvěna

Nabiji pána znova

Déšť jitří vzpomínky

Jež těžkým vousem hladí

Přejíždí po děloze

Z níž se chodí zadem

Kdysi jsme coby šípy

Měli písmo hadí

Kdys bylo Petrohradí

Skartoslavným sadem

Tam vládly stíny

A bezdomovcův smích

Krev zaschla ve skle

Na jeho onucích

Maso času – bezešvé a pulzující

odhrň, barde, nános lící

kůži domů, dnů a chtění

přilož dlaň na rozechvění

bledý barde zlého hlasu

studené je maso času

Dešťové úponky po břečťanu se plazí

Ten stejným pohybem si podmaňuje strom

Vyjdeme ulicemi, pod očima nazí

Soumračné kvete světlo, v kapkách jeho lom

Doteky chladivé tvář smiřují s tou září

S korozí akordu, jímž prošly kosti ticha

Obrazy míst a chvil se v mysli tvorů sváří

Maso však bez marnosti rozporností dýchá