Nad tíživou knihou

Zobany od sněhu krkavci zvedají

Otáčí hlavami v letu zadumaném

Hluboko pod nimi hoří jich otcové

Ostatky ještěrů do výhně vkládány

Řev druhé smrti co černý popel

Na horká těla v ulicích sedá, drtí je;

Igelitová bělma

Ve větvích zavěšená, větrem poulená

Těmi chci vidět.

Mé prsty zbolavělé pevně knihu drží

Jež v listy ssála břečky z odpadního chřtánu

Nesu ji seřadištěm ve vyprahlost pokoje

V patách mi večer tiší naříkavá světla

Mé rty jsou rozpraskaná žula

A spáry další kávou plním

Pak rozevírám dveře knihy

V níž ze slov vyklíčily obrazy

Text takto pozměněný, náhle pravdivý

Tvůrci se vysmívá, i jeho bratřím;

Nořím se do něj a kdesi ve mně

Pohne se prapředek velryby s pavoučíma očima

Tak nepochopitelně starý a jednoduchý

Prázdný trůn

Člověk se vine k čistotě domnělé

Jako se vine améba k sloupu dórskému

By jí byl páteří;

Pak ve vidění horečnatém

Zahlédne kořeny svých tužeb

Rve páteř ven a boří chrám

Plazí se v maelström, jenž točí klikou

Kořit se tomu, kdo vládne žezlem

Trůn je však prázdný;

Na trůně prázdném sedí špína

Nelze ji odvanout, trůn je jí tvořen

Lhostejný k tobě jak plody tvých snažení

Lhostejný k tobě jak bytí je k bytostem

Tyčí se nade vším, v hemžení nehybný;

Na trůně prázdném sedí špína

Shrbený procházím těch listů kázání

Půlnoc mne míjí na rychlých mracích;

Sytím se čajem z přetěžké zeminy

Ředím ho medem a mosazí promíchám;

Krkavci za oknem v popelu původců

A vločkách kyselých nad domy krouží

Zatímco hnízda jim vykrádá skřet;

Zástupů klanění s kouřem se prolíná

Chvíle pohrdá mateřskou hodinou

Ulice volají do koutů stínových

Vichr mezi zdmi sílí

Vidím již zrakem veškerým

Nemohoucí jitro.